2011: Povídání se zvoničkou Tak tady už zase stojím….

Stejně jako moje starší kolegyně, co zde stála přede mnou, se budu dívat do kraje, na hemžení a lidi pode mnou. Ta doba, co jsem tu nebyla, utekla jako voda. Vlastně to byla jen chvilička, ale co se za tu krátkou chvilku událo! Bylo toho dost a nebylo vždy veselo! Mně je hej, jsem pěkně stavěná, na dobře vybraném místě. Všechno mám pěkně jak má být, dokonce i zvon se mi houpe pod střechou. Avšak, co ta přede mnou … ta viděla a zažila věci. Jen ji postavili, už jim valil šrouby do hlavy ten frajírek s knírkem a patkou, že prý mu to tady patří ať ho koukaj poslouchat nebo bude zle. Někteří poslechli rádi, jiní z donucení a pár neposlechlo.  Dopadlo to ale špatně. Ti nevinní, jak to tak bývá, asi nejhůř. Frajírek, vlastně šílenec, pak zbaběle skončil vlastní rukou v díře pod zemí, někteří se kvůli němu zpátky ani nevrátili a ti, co to přežili, museli pak zase odejít. Taková to byla doba. Přišel jiný čas, ale moc si ta moje předchůdkyně nepolepšila. Protože nebyla zrovna horlivá a uvědomělá,  říkali, že moc kouká kolem a ruší zvoněním budování a plnění plánu. Takže ji soudruh, co se potácel z hospody, zbořil a odvlekl bůhví kam. Ten soudruh se tu totiž objevil taky bůhví odkud a nezván. Nakonec z mé starší kolegyně zůstaly jen trosky. Jak to všechno vím ? Znáte to, nic se neutají a když se dvě o sobě dozvědí, hned si všechno vyzvoní. Naštěstí, a to jsem moc ráda, dneska je to jiné. Našli se lidičky, kterým nedalo spát, že přeci tady kdysi stála zvonička. Myšlenka byla na světě a pak se to rozběhlo. No rozběhlo, však to znáte, spíš rozešlo, protože nic není jednoduché a zadarmo, peníze nikdo nechce pustit a práce všem nevoní (ani nezvoní). Víte, chtělo to takového, no nechce se mi zase říct vůdce(ten se tu právě zrovna moc neproslavil), prostě takového tahouna. Ale jo, našel se, našel. Kdyby někdo nevěděl, je z chalupy seshora. On se té myšlenky chytil a pustil se do toho s vervou a neústupností. Nepřestal a dal důvěru i dalším, zase z chalup zezdola a oni mu pomohli.  Přidali co věděli a taky svoje zaujetí a nadšení. Pak se po troškách přidali i další a nakonec tu tedy stojím. Sluší se i ouřadu poděkovat, to víte, bez  něj holt to nejde, pořádek musí bejt. Tak mne nakreslili, smontovali a postavili. Jsme si s mojí starší kolegyní hodně podobné, ale já mám navíc pěkný základ a kryté patro i lavičku pode mnou udělali. Budu mít možná i odbíjení podle hodin, to bych si moc přála, ale na to se zatím jen těším. Tak vidíte, všechno přece jen dobře dopadlo a já tu zase stojím…a povídání je konec. A co ten zvonec ? No ten opravdu zvoní !!!